prof. PETR FIALA

předseda Občanské demokratické strany

Zakletý resort – co nepotřebuje naše školství

22. června 2017, echo24.cz

„Novým ministrem školství se stal Stanislav Štech.“ Zpráva má více významů, než se zdá. Do voleb zbývají sotva čtyři měsíce a v Sobotkově vládě to už bude třetí ministr školství. Vypovídá to o mnohém. Školství je u nás zakletý resort, kde může být vždy ještě o něco hůře, než si do té doby dovedeme představit. Jde zde ale o hodně: třeba o to, co budou umět naše děti, jestli budou mít dobré učitele a zda vůbec budeme mít šanci uspět ve světě, který od Asie po Ameriku vsadil na kvalitní vzdělání.

Ministři a oběti

Ministryni Valachové zlomil vaz fotbal. Paradox je to jen zdánlivý, sport do tohoto rozsáhlého rezortu taky patří. O fotbalových trenérech se říká, že je to nejisté povolání. Jaká to iluze ve světle ministerstva školství! U české fotbalové reprezentace se od jejího vzniku vystřídalo deset trenérů, naše školství má za tu dobu 16. ministra (a vlastně osmnáctého, kdybychom chtěli být formalističtí). Český ministr školství setrvá v úřadu v průměru jeden a půl roku. To je zoufale málo. Nestačí to na jakoukoli koncepční práci. Dokonce naopak, když se mnohý z nich pod tlakem času a osobních či stranických ambicí snažil vtisknout českému školství svou nesmazatelnou stopu, stalo se jediné: „nesmazatelných“ stop je bohužel mnoho, kříží se, nenavazují na sebe a táhnou naše školství dolů. Obětí jsou školy, učitelé, žáci a studenti, ale především společnost. V sousedním Německu a Rakousku měli za zmiňované čtvrtstoletí ministrů šest a to by ještě řekli, že je to mnoho. Tak si to srovnejte.

Kateřině Valachové nelze upřít energii, inteligenci, pracovitost a ani hluboký zájem o svěřený resort, což by sice mělo být, ale zdaleka není samozřejmostí. Snaha jak známo ale nestačí, zvláště když se upírá nesprávným směrem. Příliš mnoho ideologie, teorie a asi i našeptávačů nakonec učinilo její dědictví problematičtější, než nutně být muselo.

Stát učící a vychovávající

Na první pohled zaujme víra, že stát ví nejlépe, co je pro děti dobré, že stát to dokáže zařídit, a že to udělá lépe, než všichni ostatní – tedy lépe než rodiče, ředitelé škol, učitelé, ti běžní i ti speciální. Nikomu nelze úplně věřit, jen státu a jeho nástrojům a institucím. Vzpírá-li se tomu realita, je ji potřeba upravit. Z této levicové, v mnoha svých rysech marxistické představy o roli státu ve vzdělávacím procesu vycházela rozhodnutí, která neměla oporu v potřebách „praxe“. Sem patří povinný poslední rok školky, jednotné přijímací zkoušky na střední školy či rozhodnutí, že maturitní slohové práce nedokáží ohodnotit češtináři na škole, ale jen „státní češtináři“ ve službách rozpínajícího se Cermatu. Do této ideologické kategorie patří i myšlenka, aby do školky chodily děti už dvou let a skepse k alternativním modelům, např. domácímu vzdělávání.

Jakousi nevyřčenou ideální školskou soustavou neomarxistů je taková, kam je dítě ve dvou letech pod dohledem státu „vloženo“, protaženo stále delší mateřskou, základní a nakonec i vysokou školou a někdy kolem blížící se třicítky předáno na „pracovní trh“. Mezitím je doformováno do správných myšlenkových proporcí. Samozřejmě takový státní „produkt“ zvládá všechny druhy rovnostářství, je citlivý ke genderu, environmentu, multikultu a k všemu možnému, co lze ještě vymyslet. Znalosti nejsou v tomto schématu až tak důležité, nakonec znalosti rozdělují, a rozdíly nejsou žádané. Proto od sociálně demokratických ministrů školství nezaznívá zásadní otázka: „Co mají děti a mladí lidé vědět a jak toho dosáhneme?“ Zajímá je mnohem více prostředí, příležitosti, systém a státní úloha.

Přestože s tímto přístupem hluboce nesouhlasím, pokládám ho za legitimní v tom smyslu, že představuje jednu ideově vyhraněnou pozici. V politice se takové představy střetávají. Sám věřím mnohem více učitelům, ředitelům, školám a především rodičům a mnohem méně všemocnému státu. Stát má dát zadání a stanovit rozumné podmínky, ne se stát sám učitelem, vychovatelem i rodičem v jednom.

Ideologií proti realitě

Nicméně zůstaňme u konstatování, že takto levicově vyhraněná představa je legitimní. Mnohem horší výsledky ale zůstaly za ministryní Valachovou tam, kde nešlo o střet ideových koncepcí, ale o střet ideologie s odborností, aktivistů s odborníky, ideologicky ohnuté teorie s praxí a zdravým rozumem. Pachuť zůstává po vzrušené debatě o tzv. inkluzi. Kdo nehrál podle aktivistických not, byl nejen zpátečník, ale dokonce prý byl proti handicapovaným dětem.

Ideologové si nevšimli, že jsou to zvláště učitelé a často především ti, kteří se postiženým dětem věnují, kteří vznášejí pochybnosti. Pro mnoho dětí není nucené začleňování do „hlavního proudu“ dobré, není to cesta integraci a kvalitnímu životu, ale naopak. Neschopnost rozlišovat a akceptovat, že je nemálo dětí, pro něž je lepší speciální vzdělávání a že jsou to zpravidla ty, které mají sníženou schopnost porozumět, znejistila učitele, školy, ale také rodiče zdravých i handicapovaných dětí. Jako by paní ministryně přehlédla, že inkluze zde přirozeně a stále lépe už dávno probíhala. Bez velké ideologie a velkého humbuku. S obtížným hledáním toho, co ještě lze, co už ne, co je pro děti dobré a pro společnost únosné. Jak taky jinak, u tématu tak složitého. Rázný vstup ideologicky odhodlané ministryně nás neposunul ani o krok dále, jen znejistěl ty, kteří se o něco snažili. Budiž spravedlivě řečeno, že paní ministryně pod tlakem faktů a okolností nakonec potichu ty nejradikálnější představy opustila. Aktivističtí vlci se mezitím ostatně nažrali, jenomže pověstná koza v tomto případě už nezůstala úplně celá.

Některé další „dobré nápady“ ani nestojí za řeč. Kupříkladu myšlenka, že děti snad začnou jíst zdravě, když se ze škol odstraní automaty a ještě lépe bufety a vlastně cokoli, kde by mohlo být cosi nezdravé, tedy tučné a sladké a bůhvíjaké. Proslulá „pamlsková vyhláška“ tak vytlačila to, co si děti kupují k jídlu, z kontrolovatelné zóny školy do zcela nekontrolovatelného prostředí v jejím okolí.

Přísliby a rozčarování

Opravdu vážné téma jsou učitelé. Bez nich to nejde. Jenomže málokdo se chce dnes učitelem stát, povolání je sice prestižní, ale neatraktivní. Náročné, hodně, i když si jednodušší lidé pod ním představují jen ty dlouhé prázdniny. A taky špatně placené, skoro nejhůře ze všech vysokoškolských profesí. Ministryně Valachová zvedala platy, jenomže po socialisticku plošně, takže ty dobré to nemotivuje a všem dohromady to nestačí. Pomoci měl kariérní řád. Schválena byla ale jenom jeho karikatura, jakási formalistická pravidla, kterou žádnou učitelskou kariéru nerámují, neurčují a který snad nemůže motivovat ani ty, co ho vymysleli.

Možná příznačné pro celou situaci školství za působení odcházející ministryně jsou dvě nedávno přijatá usnesení České konference rektorů. První, ze 16. května 2017, pro ČKR v její historii netypické, vyjadřuje podporu ministryni. Nemá prý odcházet, ale zůstat ve funkci, aby „dokončila nejdůležitější část své agendy“, tedy mj. „přípravu rezortní části státního rozpočtu“. Usnesení ze dne 8. června, o pouhé tři týdny později, konstatuje, že „ČKR důrazně odmítá současný návrh státního rozpočtu, který nereflektuje přísliby, které byly učiněny vysokým školám“. Tato usnesení ukazují velmi zřetelně ministerské napětí mezi přísliby a realitou, mezi chtěním a schopností konat. Odhalují limity, jež se nedají překročit. Jsou výrazem rozčarování, které vzniká, když se všem všechno slíbí, ale jen někomu se může něco dát. Školství je vystaveno nápadům, ale ne koncepci. Z ministerstva zaznívala tu a tam rozpoznatelná taktika, ale žádná strategie.

Nový ministr Štech sdílel s ministryní Valachovou její vize, byl jejím politickým náměstkem. Na rozdíl od ní má v oblasti školství teoretické i praktické zkušenosti, je nepochybně odborníkem. Jeho ideová východiska a normativní představy sice odmítám, ale to teď není důležité. Za čtyři měsíce prázdnin a volební kampaně nemůže udělat nic podstatného. Po volbách se začne nanovo. V zájmu naší vzdělanosti by to nemělo být stejné jako dosud. Je čas zakletý rezort odkouzlit.

(Autor: Petr Fiala)

Publikováno 22. 6. 2017. Text vyšel na serveru Echo24.cz.